3. neděle postní 2018
Když však čteme evangelium třetí postní neděle, cítíme, že časový údaj, jímž evangelista Jan uvádí dost napjatou událost v jeruzalémském chrámě, asi nebude náhodný či bezvýznamný: „Byly blízko židovské Velikonoce...“
Ve Starém zákoně (přesněji v Tóře) jsou Velikonoce (pascha) svátkem Hospodinovým. Zde evangelista mluví o „židovských Velikonocích“ (v originálu doslovně pascha Židů). Nu, nejférovější by bylo, kdyby nám pisatel textu sám vysvětlil, jak to vlastně myslel.
Z jeho slov je totiž cítit jakousi skrytou ironii... jakoby výčitku, že Velikonoce už nejsou Hospodinovou paschou, svátkem, kdy Hospodin prochází uprostřed svého lidu, ale jakýmsi dnem, kdy si lid slaví něco, co s Hospodinem už dávno nemá nic společné.
Hm, kdoví... Je však jasné, že autor těchto slov by nebyl první, kdo by se objevil s takovou výčitkou. Již dávno před ním s tím mnohem hlasitěji a drsněji vystoupil nejeden prorok (viz Iz 1,10-15, Jer 6,20).
Inu, snadno se nám ukazuje prstem na tamty lidi před dvěma tisíciletími.
Jak je to ale s těma našimi Velikonocemi, které se blíží? Bude to pascha Hospodinova? Bude to Hospodinův osvobozující přechod temnoty našich otroctví? Bude to „velká noc“, kdy světlo Pánovo zvítězí nad naší tmou? Nebo to bude nějaký den volna a folklóru, pomlázky, malovaných vajíček a čokoládových zajíčků?
Ježíš do atmosféry blížících se židovských Velikonoc vstupuje „po svém“. Bere do rukou důtky, rozhazuje, převrací a vyhání. Ti plašší se v kostelní lavici možná trochu přikrčí, ti razantnější sevřou pěsti: „Ano, dej jim!“ Dovolíme mu však vyhnat, rozházet a zpřevracet i něco v nás? Opravdu není třeba se bát. Nebude nás mlátit hlava nehlava. Ježíš uskutečňuje obnovu úplně jinak. Udělal si sice důtky, ale ke skutečné obnově kultu, který je milý Bohu, nedošlo tehdy, když s nimi práskal v jeruzalémském chrámě. Ježíš tam sice vyháněl, rozhazoval a převracel, ale toto bylo pouze znamením. Ustanovení pravé bohoslužby, která je Hospodinu milá, uskutečnil tím, že on sám se nechal zbičovat, vyhnat za město a ukřižovat. Horlivost pro Hospodinův dům ho strávila tak, že na kříži odevzdal svou duši Otci, abychom i my mohli konečně být doma v jeho domě.
A jak se pozná, že se i v nás už něco převrací k lepšímu? Nejlepším znamením je to, že dokážeme trpělivě snášet údery důtek každodenních nepříjemností na svých vlastních zádech, že umíme s láskou přijímat, když nám někdo zpřehází naše vlastní „úžasné“ plány, a že jsme ochotni zpřevracet své vlastní představy, nikoli své bližní.