kázání - 5. neděle postní 2018
Dnešní pátá neděle postní se nazývá též Smrtelná neděle. Dříve býval zvyk, že se zahalovali kříže. V evangeliu této neděle byl totiž úryvek z Janova evangelia, že Židé chtěli Ježíše kamenovat a on se jim skryl.
Vlastní národ ho nepřijal a Ježíš věděl, že se schyluje k nejhoršímu.
A do této situace přicházejí pohanští Řekové, kteří přišli do Jeruzaléma jako poutníci a chtěli vidět Ježíše. To muselo Ježíše potěšit.
Možná jsme si to neuvědomili, ale jedná se o další záludnost ďáblovu – můžeš jít mezi pohany, kteří po tobě touží, tady o tebe nestojí, ale tam budeš mít úspěch, tam jich více obrátíš, tam bude o tebe zájem… Jistě, ale pak by nesplnil otcovu vůli.
Ježíš věděl, že tomuto nesmí podlehnout. Jde o to splnit poslání, ne se stát v prvé řadě úspěšným. Často jde o to hlavně vydržet tam a v tom, kam jsem poslán.
Bylo to pro Ježíše snadné? Určitě ne. Proto říká: „Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“
A jeho odpověď učedníků na první pohled vypadá, že je vůbec neposlouchal. Ale je to právě naopak.
Kdo má svůj život rád, ztratí ho, kdo svůjh život ztratí, získá ho. Nejde o ztrátu, ale o hodnoty. Přeložme si to – kdo dá v životě vždy přednost Ježíši před vlastními touhami a představami o tom, co je dobré, získá plnost života. No a to sebou samozřejmě nese umírání sama sobě.
Dát Bohu přednost se neobejde bez umírání sobě.
Aby se to pro nás stalo přirozenější, poučme se od těch pohanů – chtěli vidět Ježíše. Začněme touhou po Ježíši a on naši touhu splní. Pak pro nás bude naprosto přirozené, že mu začneme dávat přednost. Nepůjde již o příkaz nebo radu zvenčí, ale stane se naší přirozeností.