Římskokatolická farnost Budyně nad Ohří

Veleb, duše má, Hospodina!

kázání 14. neděle v mezidobí


Nazareťané Krista odmítli. Místo, kde Ježíš po desítky let žil, se k němu obrátilo zády. Mohli bychom je odsoudit a divit se, jak je to vůbec možné. Jak mohli mít tak malou víru? Vždyť uzdravoval na mnoha místech? A všude se na něho tlačily zástupy v takovém počtu, že se mohl sotva pohnout a často ani neměl kdy se najíst. Minulou neděli jsme dokonce četli, že jedna nemocná žena se zatoužila dotknout alespoň jeho roucha. Tak silná byla její víra v uzdravující moc Krista. Jak je možné, že Nazaret byl pro Krista „propadákem“?

Podívejme se na to z jejich pohledu. Znali ho odmala. Vyrostl mezi nimi; nejprve pracoval s Josefem v dílně a pak ji převzal sám. Hodný, laskavý a hlavně zbožný pracant. Ale nic víc by o něm asi říct nedokázali. Žádné zázračné uzdravení či nasycení hladových. O vzkříšení mrtvých ani nemluvě. Nic takového, co dělá po všech vesnicích v celém Izraeli, se u nich nestalo. A že tam těch potřebných, nemohoucích, mrtvých či posedlých, v době, kdy s nimi žil, bylo jistě požehnaně.

Možná že malá víra, či nevíra vyrůstá i z kořene duchovní závisti. Ostatním tolik pomáhá, a u nás nechal zemřít či nemocí se trápit tolik lidí. Jak to, že nám nepomohl? Proč u nás předstíral, že je jen obyčejný tesař? Kolik trápení a žalu nám mohl ušetřit! A tak v této nevíře mohla být přítomna i závist a vzdor. Když nám nedal ve chvílích nouze a utrpení to, co plnými hrstmi rozdává na potkání, proč bychom ho měli přijmout?

Tento příběh evangelia se neodehrál pouze v minulosti v Nazaretu. Snadno se může stát i naším příběhem. Nikdy jste uvnitř sebe sama nepocítili závist, že Bůh pomáhá druhým více než vám? Že z jejich života jakoby vyzařuje Boží milost, zatímco vy se ploužíte ve stínu? Nikdy jste neměli pocit, že ve vašem životě je Kristus pouhým synem tesaře, ale v životech druhých mocným Božím Synem?

Důvodů, proč tomu tak je, může být více a rovněž nelze říci, že u všech je to stejné. Odvážím se však tvrdit, že ti, v jejichž životě je Kristus Božím Synem, nejen věří v jeho skutečnou, přítomnou moc, ale také se na něho „tlačí“. Nevyvíjejí nátlak, ale tlačí se do jeho blízkosti. Jsou jím přitahováni jako magnetem. Není pak divu, že mezi nimi a Kristem občas přeskočí jiskra, kterou jim můžeme závidět. Záleží jen na nás, kým budeme. Jestli zhrzeným obyvatelem Nazareta, který Kristu vyčítá, co všechno pro něho v minulosti neudělal, nebo tím, kdo se tlačí v davu, protože Kristus je jeho jedinou nadějí a on se ho prostě musí stůj co stůj dotknout.

A na závěr jedno varování. Pokud se chcete začít na Krista více „tlačit“ především proto, aby vám pomohl, můžete být zklamáni. Čím blíže Kristu totiž budeme, tím více mu budeme podobni. A Kristus tu nebyl proto, aby Otec plnil jeho přání a stesky, ale aby on plnil přání Otce – pomáhat všem potřebným, kteří u něho nacházeli úlevu. A to je kříž, ale také jediná cesta, jak prožívat blízkost s Kristem, na kterou u druhých tak lačně a se závistí možná hledíme.


Tato stránka používá soubory cookies. Pokračováním v prohlížení této internetové stránky nebo kliknutím na tlačítko Souhlasím, souhlasíte s jejich použitím. Další informace Souhlasím