Římskokatolická farnost Budyně nad Ohří

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.

kázání Slavnost Narození sv. Jana Křtitele 2018


Kdosi moudrý nazval Jana předchůdcem naší nejistoty.

Všichni udiveně říkali: Co asi bude z tohoto dítěte? Vždyť ruka Páně je s ním! Jak ten chlapec roste a jeho duch sílí! Velice výmluvné je i jeho jméno „Jóchanán“, což v hebrejštině znamená „Bůh je milostivý“. „Bůh je dobrotivý“. Avšak nejednou v životě bylo asi Janovi těžké, aby v tu dobrotivost Boží věřil. - Jan Křtitel se ptá ve vězení: „Jsi ty opravdu ten, který má přijít? Jsi opravdu Mesiáš? Jsi Mesiáš, když mne - svého hlasatele - necháváš hnít ve vězení?

Vrchol života svatého Jana Křtitele? Je v po­znání, že on - Ježíš - musí růst, já se musím menšit, vytrácet. Jan Křtitel si neponechal ani své učedníky. Všechny je poslal za Pánem Ježíšem, Bo­žím Beránkem.

Do smrti vytrvale hlásal pokání, napravení, obrácení. Tohle Janovo pokání nebylo nic snadného tenkrát a není to nic snadného ani dnes. Nejedná se jen o změnu vnějších zvyklostí. Jedná se o změnu smýš­lení a na základě toho o nápravu celého života.

On to ale nejen kázal – on věděl, o čem mluví.

- nejprve opustit svoji představu Boha

- Jde o stálé napravování života, jde o vnitřní, osobní růst - stále k lepšímu. Obrácením se tedy nemyslí zvrat, nějaký náraz, jednou provždy. Tak se dělá leda jen rozhodnutí k nápravě. Avšak realizace tohoto rozhod­nutí, odvykání všelijakým zlozvykům a přivykání ctnostem, dobrým návy­kům, trvá pěkně dlouho! To trvá prakticky po celý život.

To je nepřetržité uskutečňování Janova životního programu: Ježíš musí ve mně růst, a já se musím umenšovat a stále potírat svou pýchu a své sobectví. Pak zakusíme, že Bůh je opravdu milostivý.